Kde jsi byl celý můj život
hodnocení: +3+x
blank.png

Jaký pitomec se rozhodne vloupat se výše postavenému nadačnímu výzkumníkovi do domu, když je zrovna uvnitř?

Marion Wheelerová žila uprostřed hlubokého jehličnatého lesa, pořádný kus cesty od nejbližšího většího města a pořádný kus cesty v opačném směru od Oblasti-41. Bylo pozdě večer a s knihou v ruce se připravovala ke spánku, když zaslechla tlumené, nezaměnitelné cvaknutí otevírajících se předních dveří. Vzhlédla od stránky a pár vteřin prázdně zírala na stěnu, zatímco poslouchala tiché kroky ozývající se chodbou.

Zpozorněla a sáhla po svém pracovním telefonu. U ní doma nebyla žádná permanentní ochranka, Divize už tak měla málo lidí a trénovaní agenti byli o dost potřebnější v Oblasti. Budova a pozemky však měly menší armádu elektronických obranných systémů. Zjistila, že byly odjištěny, společně s kamerami a senzory. Když se to stalo, nebyla na to upozorněna. Kdokoliv to byl, měl platný kód.

Ale kdo?

Nadace měla nepřátele. Pravda, seznam skutečných nepřátel s prostředky a motivací byl překvapivě krátký a seznam skupin dostatečně pošetilých na to pokusit se zabít nebo zajmout agenta její úrovně byl ještě kratší, rozhodně však nebyl prázdný. Nebyl by to až tak obtížný čin, většina lidí mimo O5 neměla tu výsadu cestovat v konvojích. Ten skutečný problém, ten nemožný trik však byl, vyhnout se pekelné odplatě. Ale kdyby si někdo myslel, že na to opravdu má? Kdyby se rozhodl, že to stojí za to?

Wheelerová odeslala nouzový signál, položila mobil zpět na noční stolek a vzala do ruky svoji zbraň. Tiše vylezla z postele a na své místo strčila pod peřinu pár polštářů. Postavila se vedle dveří do ložnice a poslouchala. Přemýšlela.

Tyhle dveře, dveře do její ložnice, se nedají otevřít potichu. Skřípou zatraceně nahlas, takže pokud jimi projde, definitivně na sebe přitáhne pozornost. Poblíž byly schody na půdu, které se však nacházely v přímém výhledu z dolního patra a také se nedaly vysunout potichu. Jako poslední cesta zbýval skok z okna, které ale rozhodně někdo kryje. I kdyby živá přistála ve křoví, musela by utíkat pryč s naraženým kotníkem.

Lepší otázka než "Kdo?" spíše byla "Kolik?". Možná byla už teď prakticky mrtvá, čistě kvůli přesile. Pokud by útočníci postupovali opatrně a pokoušeli se ji vyhnat, mohla by si zahrát na Sám Doma a odrovnat jich maximálně tak osm, než by ji dostihlo štěstí. Kdyby vzali druhé patro útokem a byli obrnění, přemohli by ji snad i ve dvou, i s využitím schodů jako zúženého bodu. Tohle všechno samozřejmě předpokládalo, že útočníci nebyli anomální. Pokud by byli a zároveň nespadali do těch zhruba třiceti procent anomálií, které se dají neutralizovat kulkou do hlavy a těžiště, byla by bezmocná i po příjezdu zásahového týmu, při nejlepším za deset minut.

Prkna zaskřípala. Tenhle zatracený barák… Někdo vycházel nahoru po schodech a ani se nesnažil být potichu. Byly to ale jemné kroky, jako by si dotyčný sundal boty. A jen jeden? Tohle nedávalo smysl.

Ve zbývajících pěti vteřinách se Wheelerová rozhlížela po tmavém pokoji a hledala nějakou další zbraň. Dole v obýváku byly háčkovací jehly a v kuchyni několik pořádných nožů. Ale k těm se už neměla šanci dostat, moc pozdě. Dveře se otevíraly. Zdálo se, že se muž snaží při vchodu do dveří něco říct, ale stačil ze sebe vydat jen "Jsem— whulp" a skončil. Ležel na břichu s tváří vmáčklou do smetanově bílého koberce. Wheelerová mu klečela na zádech a koleny mu k nim tlačila zápěstí. Rychlý pohled dolů ze schodů, nikdo tam nebyl. Ke druhé tváři mu přitiskla hlaveň pistole. "Něco řekneš a zabiju tě," sykla. "Pohneš se a zabiju tě." Pohlédla směrem k oknům, pak zase ke schodišti. Pozorně poslouchala, ale nic neslyšela. Byli sami.

Byl vysoký a mohlo mu být tak okolo padesáti. Měl na sobě drahý, na míru šitý oblek. Ostré rysy, husté šedivějící vlasy a brýle bez rámečku, které se při náhlém dopadu na zem nejspíše rozbily. Jeho oděv zvýrazňovaly nenápadné platinové šperky: hodinky, manžetové knoflíky a prsten.

Ti dva v té pozici zamrzli, jako by se okolo nich zastavil čas. Nepokoušel se pohnout, ačkoliv na Wheelerovou pokukoval koutem oka, jak mu to jen zlomené brýle dovolovaly.

"Kde jsou ostatní?" zeptala se Wheelerová.

"Jsem tu sám, Marion," odpověděl.

"Kdo jsi?"

Chvíli nic neříkal, ale jeho výraz se postupně propadal. "Já? Ach tak. Konečně k tomu došlo, že? Vždycky jsem čekal, že to jednou přijde."

"Kdo jsi?"

"Existuje zvíře, které tě následuje a požírá ti vzpomínky," řekl muž. "SCP-4987. Krmíš ho nedůležitými zajímavostmi, aby nezničilo nic důležitého. Skoro pořád se koukáš na ty televizní soutěže. Ta knížka, co jsi právě četla, támhle na nočním stolku, je to knížka se zajímavostmi, že?"

Wheelerová neřekla nic, co by to mohlo potvrdit nebo vyvrátit. Ačkoliv měl pravdu. Když byl čas na krmení, vzala na sebe entita podobu jasné, bělozlaté tečky v rohu jejího zorného pole. Právě teď byla pryč.

Zbytek už si domyslela. Bylo to neuvěřitelně, až urážlivě jasné.

S dobře skrývaným, ale stále patrným zděšením v hlase se zeptala, "jak se jmenuješ?"

"Adam," řekl. "Adam Wheeler."

*

Muže samozřejmě nechala zadržet.

Dala svým lidem pokyny ho vyslechnout, něžněji než obvykle, a do hloubky prověřit každé slovo, které z něj dostanou. Sama se od vyšetřování držela dál, aby se vyvarovala kontaminace. Odolávala pokušení se zapojit, hlavně pokušení "Adama" navštívit a osobně se dožadovat odpovědí. Vrátila se do své kanceláře, schoulila se na gauči a pokusila se na chvíli usnout, což se jí přes všechnu snahu nepodařilo.

Po sedmi hodinách na její dveře zaklepal pracovník Divize, v rukou se stohem vytištěných papírů tlustým jako menší kniha a děsivě silným šálkem kávy. Kávu si vzala první, jako takový autorizační krok před vstupem k ní do kanceláře. Přesunula se zpět na gauč, skloněná nad teplem kávy a nasávající její aroma.

Muž se posadil do židle naproti. Věčně neoholený chlap, kterému táhlo na čtyřicet let a vypadal zavalitější, než ve skutečnosti byl. Definitivně ten nejnebezpečnější člověk v Oblasti. V Divizi zastával pozici kondičního trenéra a bojového instruktora, zároveň byl velitelem jejich jediné Mobilní Úderné Jednotky. Jmenoval se Alex Gauss. "Um, řekli mi," začal, "že bych měl výsledky předat já, i když jsem s vyšetřováním neměl skoro co dělat. Protože 'si rozumíme', říkali. Osobně to nechápu."

Wheelerová se dál soustředila na svoji kávu. "Kdo to je?"

Gauss nalistoval první stránku zprávy, spíše jen pro efekt, a hned ji zase založil. "Je to váš manžel. Každé slovo sedí. Máme nespočet fyzických důkazů. Polovina Divize ho zná osobně, včetně mě. Oceňuji vaši pečlivost a věrnost protokolu, ale pointa je, že SCP-4987 prostě mělo hlad."

Wheelerová přikývla. Přes noc skrz rozebírání jasných faktů a svou intuici došla ke stejnému závěru. Za svobodna přeci nebývala Wheelerová, kde by se to jméno vzalo? Přesto však potřebovala potvrzení od nezávislé třetí strany.

"Už se tohle někdy stalo?" zeptala se.

"Ne."

"A mohlo by se to stát znovu?"

Gauss pokrčil rameny. "To byste měla vědět lépe, než kdo jiný."

"Měla bych. A vím. A mohu vám říct tohle. SCP-4987 mám vycvičené, aby mě poslouchalo na slovo. Krmím ho podle přesného rozvrhu, pohlcuje jen vzpomínky, které mu sama dám. Býval to rapidně postupující, univerzálně smrtelný myšlenkový parazit, ze kterého se stal chronický myšlenkový parazit a pak domácí mazlíček. A teď, z ničeho nic, se rozhodne udělat tohle? Dává vám to smysl?"

"Pokud řeknete, že to nedává smysl, tak to nedává smysl," řekl Gauss opatrně. "Ale ze zkušeností v terénu jsem se naučil, že cokoliv se může stát dvakrát."

Wheelerová konečně zvedla kávu a dlouze se napila. Zírala do spirály kouře stoupající z hrnku, jako by v ní chtěla nalézt budoucnost. "Ale kdo to je?" zeptala se znovu. "Momentálně ho znáte lépe než já. Jaký je? Máte ho rád?"

Gauss se hluboce zamračil. Pokud existovaly těžké otázky, tak tahle vážila alespoň tunu.

Wheelerová mu pohlédla do očí a řekla, "Řekněte mi svůj osobní názor na Adama Wheelera. To je rozkaz."

"…Je to docela fajn chlap."

"'Docela fajn'?"

Gauss cvakl jazykem. "Nemám ho rád," přiznal. "Čistě osobně, moc ne. Vycházíme spolu, ale vždycky na mě bude trochu domýšlivý a trochu přechytralý. Prostě… mě trochu štve. Nechal bych za to někoho zavřít? Ne."

"Mám ho já ráda?"

"Vy…" začal Gauss, zastavil se. Odvrátil pohled a postupně se mu na tváři objevil lehký úsměv, který u něj Wheelerová za roky společné práce viděla poprvé. "Ano," řekl. "Jo, je to ten pravý."

*

Celým jménem Adam Bellamy Wheeler. Narozen 27. Února 1962 v Henge, Derbyshire, Spojené Království, Rosemary Leah Wheelerové (rozené Wizstové) a Jonathanu 'Jacku' Philipu Wheelerovi. Žádní sourozenci. Základní vzdělání: Henge Church of England Primary School, Matlock All Saints Secondary School. Už v raném věku projevoval mimořádný cit pro hudbu. V šestnácti letech již byl známý jako jeden z nejtalentovanějších klasických houslistů jeho generace. Studoval na univerzitě Royal College of—

Wheelerová přeskočila tři strany.

—poté, co na turné v ████████ utrpěl lehké zranění, střetl se s SCP-4051 v zamořeném křídle nemocnice, ve které byl ošetřován. SCP-4051 bylo chráněno neobvyklou formou antimemetické kamufláže, vůči které byl (a zůstává) Wheeler, jako zhruba jeden z každých 145,000 osob celosvětově, imunní. Jeho pokus o varování vládních autorit před zamořením byl zachycen nadační naslouchací stanicí. Agent Marion A. Hutchingsonová (100A-1-9331), tehdy na stanovišti v—

Další stránka.

—odolný vůči obvyklým procedurám po vymazání paměti. Hutchingsonová podala žádost o výjimku s odůvodněním, že i s nepozměněnými vzpomínkami by pro Wheelera bylo nemožné sdílet informace ohledně SCP-4051, která byla schválena. Později mezi sebou navázali partnerský vztah.

"Tak oni spolu 'navázali partnerský vztah'? Mhm, vážně? Pověz mi o tom víc, chladný bezejmenný autore, jsem napnutá."

Zbytek biografie jí neřekl vůbec nic. Ve zbytečném detailu popisoval, jak Adam Wheeler strávil svůj život cestami na turné, hraním, vyučováním lekcí a občas dirigováním, psaním nebo skládáním. Prošel si bezpečnostními kontrolami a sledováním a konzistentně dokazoval, že představuje nulové riziko. Nakonec mu byla svěřena extrémně omezená bezpečnostní prověrka, kterou civilní partneři nadačních zaměstnanců obvykle dostávají. Proběhla svatba. Vzala si jeho jméno, čemuž se jí při čtení těžko věřilo. Bla, bla, bla.

Nedozvěděla se nic o jeho osobnosti. O jejich vztahu. O čemkoliv podstatném.

Pamatovala si zadržení SCP-4051. Nikdo tam nebyl. Nepamatovala si nic.

*

Ke konci třetího kola výslechů předpokládal Adam Wheeler ještě stále dobré úmysly. Tušil, že neustálé opakování je jen součástí pečlivosti, požadavkem protokolu. Pouze ve chvíli, kdy do místnosti už počtvrté vešel někdo úplně jiný s otázkou "Jak se jmenujete?" mu to došlo: nejsou to jeho přátelé a nezajímá je, jak si myslí, že se jmenuje. Snaží se ho vyčerpat tak, aby nebyl schopný myslet. Rozdrtit ho na částečky prachu, ze kterých můžou vycedit data.

Tohle uvědomění mu neudělalo dobře. Žádal je, aby mohl vidět svou manželku, znovu a znovu a oni ho ignorovali. A ona nepřišla, postupně se z toho pro něj stala forma chladného mučení. Další a další otázky a nic je nedokáže zastavit, ať už lhal, neodpověděl, odpověděl, nelhal nebo odbíhal od tématu. Nepřestávaly, dokud nezačal usínat uprostřed svých slov.

Probudil se ve standardní zadržovací cele pro humanoidy, modulárním bytu s jednou ložnicí, holografickými falešnými okny, neprodyšnými zdmi a množstvím modifikací pro zadržení a monitorování anomálních entit. Tahle byla v prvním podzemním podlaží, to však nevěděl. Jasné rádoby-světlo pronikající dovnitř oknem v obýváku bylo dost realistické na to, aby se v něm dalo opalovat.

Při probuzení téměř vyskočil z gauče, bolela ho polovina svalů a měl sucho v puse. Uvědomil si, že spal v obleku a že si ho zmuchlal. Tohle nenáviděl. Ten pocit, že nevypadá nejlépe, jak by mohl, nebo alespoň přijatelně. Bude ho to štvát dokud se mu nedostane alespoň žiletky a čisté košile.

Probudilo ho hlasité kovové cvak otevírajících se dveří. Promnul si oči a zvedl hlavu, stála tam jeho žena. "Marion! Ach bože." Postavil se a rozběhl se směrem k ní. Zastavila ho kousek od sebe s gestem a chladným úsměvem. A to bolelo. Bolelo to víc než cokoliv jiného.

Takže se to opravdu stalo, SCP-4987 ukouslo část Marion Wheelerové, které na něm záleželo. Nebyla pryč kvůli nějakému scénáři Třídy-K, prostě se lhostejně rozhodla být jinde.

Neobjal ji a postavil se do zdvořilé vzdálenosti. "Jak ti je? Vyspala jsi se?"

"Jsem v pohodě."

"Vidím, že už jsi měla kafe. Jedla jsi něco? Pojď, něco ti uvařím." Ubytovací jednotka měla základní kuchyňský koutek. Začal prohledávat skříňky. "Určitě tu bude něco k jídlu, alespoň vajíčka a mléko. Bohužel jsem usnul víceméně hned, jak mě sem hodili, takže jsem neměl příležitost to tu prozkoumat. Nebo to tu necháváte prázdné a jídlo podáváte dírou ve stěně?"

Marion začala, "Pane Wheelere—"

Adam po ní hodil zklamaný pohled.

"Tak dobře," řekla, "Adame, prosím posaď se. Máš pravdu, v těch skříňkách nic není."

Zavřel skříňku a posadil se ke kuchyňskému stolku naproti ní. "Míchaná vajíčka na tmavém toustu," navrhl. "A do těch vajíček bych dal spoustu česneku. To teďka oba potřebujeme. Hlavně ty, protože když ti neudělám něco pořádného tak budeš celý týden pít ty strašlivé milkshaky co chutnají jako směs s omítkou. Nebo nebudeš jíst vůbec."

"Adame, byli jsme manželé sedmnáct let, je to tak?"

"Ano."

"Nemám ponětí kdo jsi."

"To nevadí," řekl Adam. "Pochybuji, že to bude velký problém. Tolikrát jsi mi říkala o svých lidech, kteří v práci ztratili sami sebe a museli si znovu dávat dohromady svoji osobnost. Ráda se na to díváš. Je to jako sledovat, jak se z housenky stává motýl. Ti nejlepší z tvého týmu to zvládnou za deset týdnů, představ si, jak rychle to dokážeš ty."

"Ne," odpověděla Wheelerová. Její tón byl nezaujatý, jako by podávala čistá fakta. "Obávám se, že to nepůjde."

"Co nepůjde?"

"Nemůžu teď vstoupit do nového vztahu. Rozhodně ne tak vážného, jako manželství. Máš symbolickou prověrku, víš, co děláme. Mám na sobě zodpovědnost. Nemám… 'čas'."

"Tohle není 'nové'," netečně řekl Adam. "Už jsme spolu."

"Ne," vysvětlila Wheelerová. "Ten vztah skončil a teď už jsme někde jinde."

Adam se na ní dlouhou chvíli díval pohledem, který zdaleka nebyl šťastný. Zeptal se:

"Co si pamatuješ?"

Otázka to byla tak otevřená, že Wheelerová nebyla schopná odpovědět slovy. Lehce roztáhla ruce v gestu, které říkalo pouze "Cože?"

"Nepamatuješ si mě," řekl Adam. "SCP-4987 taky zjevně sežralo tu část tebe, které na mě záleželo a tu, která by si v tuhle dobu dala brunch. 'Co dalšího jsi zapomněla?' by byla hloupá otázka, takže se tě místo toho ptám, co zbylo. Chci, abys mi řekla všechno, co si pamatuješ."

"Všechno, co si pamatuji?"

"Ano. 1995 až do teď."

Ta otázka byla ve své podstatě stále absurdní a první instinkt Wheelerové byl ji odmítnout, pak se však znovu zamyslela. Přemýšlela, jak by se na ni dalo odpovědět. A našla mezery. Nedostatek specifik. Bylo to, jako by ji někdo požádal, aby "něco řekla" a ona okamžitě zapomněla všechna slova.

Řekla, "Pamatuji si… práci."

A cesty domů, a pak spánek a pak další jízdu do práce. Velké, děsivé budovy. Předpisy na prášky, zadržovací procedury, nekonečné hromady neprůhledných čísel, kondiční lekce. Běh. Výpočty. Výpočty, kterých bylo vždycky víc a víc a víc. S nepříjemnou jasností si vybavovala mnoho velice špatných snů.

A kromě toho nic. Obrovská, hluboká černá díra s ostrými hranami.

"Nepamatuješ si nic dobrého, že ne? Vůbec nic dobrého." Řekl Adam.

"Když přijdeš domů, o těch nocích, kdy vůbec přijdeš domů, jsi zralá na to spadnout do postele. Nikdy to nebyla jednoduchá práce, ale těch posledních pár let bylo úplně nejhorších, protože přicházíš na kloub něčemu obrovskému. Vysvětlovala jsi mi, jak to je. Že mi nikdy nemůžeš říct, co to doopravdy děláš, aniž bys mě tím zabila. A já… Zprvu jsem to nedokázal vydržet, ještě pořád nenávidím tvoji práci a myslím si, že je to zrůdná fraška, ale když jsi mi to říkala, tak jsem ti věřil. A přestal jsem se ptát. Ale z toho, jak se ti třesou ruce, z těch věcí o kterých nemluvíš a z toho, jak spíš, poznávám, že se tam u vás vede nějaká válka. A ty v ní ztrácíš spoustu lidí. A už jste skoro u konce. A vyhraješ."

"A tak ti vařím míchaná vajíčka a hraju ti na housle. A mezi námi se toho děje tak třicet procent toho, co bych považoval za normální. Ne, protože bys to beze mě nezvládla. Mohla bys jít sama proti celému vesmíru, kdybys opravdu musela. Ale k čertu s tím, nemusíš na to být sama."

"Nestalo se to najednou, ale stalo se to zatraceně rychle. Nejdříve nás spojovala hudba, Bach a Mendelssohn. Spojoval nás tabák a vzájemná nenávist k Aktům X. Pak to bylo kafe a víno. A po nějakém čase to byly výlety a pozorování ptáků a Perseidy. Máme rádi filmy s Brucem Leem. Koukáme na Zákon a pořádek a Jeopardy! a čteme obrovské hromady knih. Upřímně, na knihy jsem spíše já. Ty už nemáš dlouhodobě čas na zbyt."

Poškrábal se na nose. Každí dva lidé dokáží pár společných oblíbených filmů. A žít na roky na stejném místě samo o sobě neznamená nic. Co opravdu mají?

"Dokážeme komunikovat," řekl. "Lépe než kdokoliv, koho jsem kdy poznal. Můžeme být od sebe měsíce když jsem zrovna na turné nebo když ty jsi za hranicemi. A navážeme na konverzaci přesně od slova, kde jsme zůstali. Jsme propojení. Jako bychom měli společné myšlenky. Já vím, že to vidíš. Dáme to znovu dohromady, přesně tak rychle, jako prvně. Jen tomu musíš dát šanci."

Wheelerová už byla blízko. Viděla tvar toho, co Adam popisoval. Bylo to vzdálené a nejasné, ale kdyby se soustředila, možná by na to dokázala zaostřit. Měla z toho obavy, z mlhavých důvodů, které nedokázala úplně popsat, ale skoro dokázala pochopit, jak by se to stalo. Jak by to zapadalo do jejího existujícího života a pořád by dával smysl.

Ale Adam právě řekl něco důležitého. Řekl klíčové slovo, což znamenalo, že manželská terapie byla u konce a nastala pohotovost. Wheelerová to nedokázala ignorovat. Donutila se upustit od jednoho vlákna a chytit se tohoto.

"Jaká válka?"

Teď už Adam opravdu nedokázal pochopit, co se děje. "Dobrý bože, Marion, ta válka. Nevím, jak jinak to popsat."

"Jaká válka? Kolik lidí?"

"Nevím," řekl Adam. "Jsou jména, která prostě přestaneš zmiňovat a když se o nich zmíním já, tak mě ignoruješ. Předpokládal jsem, že jsou k tomu dobré důvody. Neznám podrobnosti. Jak bych je mohl znát? Proč je neznáš ty?"

Wheelerová uvažovala tak rychle, jak to jen šlo. Začala zpracovávat existenci války. Potvrdilo by to podezření, která měla už dlouho. Mohla by probíhat roky, aniž by si to uvědomila. Dávalo jí smysl, že by v ní mohla bojovat, možná ji i vyhrávat a nevědět o tom. Organizovat své vzpomínky nebo je prohrávat v bitvách. Toto by rozhodně nebylo poprvé, kdy by se o její existenci dozvěděla. Dávalo
smysl, že Adam, který má od přírody psychický ekvivalent tlusté izolační vrstvy, by mohl stát na hraně toho konfliktu a být schopen ho vzdáleně vnímat. A personál Divize, bylo ho tak málo…

Okolo ní mizeli lidé.

"A co když—" začala a náhle se zastavila uprostřed myšlenky, jako by jí tu myšlenku samotnou někdo ukradl.

"A co když se dáme znovu dohromady a—" začala znovu, tentokrát jako by ji podvědomý instinkt chytl okolo pasu a silou ji odtrhl od myšlenky o které , že by ji zabila. Byla jako Wile E. Coyote, který právě stál na vzduchu nad propastí, a představit si tu myšlenku by bylo jako podívat se dolů.

Cítila, jak se okolo ní pohybuje SCP-4987, blikající třpytivá skvrna v jejím oku, ke které je abstraktně vázaná.

Adam se poškrábal na oku. "Vidíš to?"

"Jak to, že to ty vidíš?"

"Mám slabou imunitu proti antimemetickým vlivům," řekl Adam. Věděl, že je to v jeho složce a věděl, že Wheelerová tu složku četla, ale zjevně to muselo být řečeno znovu. "Poznám, když si mi něco pohrává se vzpomínkami. A do nějaké míry tomu dokážu odolat. Marion, plánoval jsem, že si sedneme ke kávě a postupně se k tomu dostaneme, ale musím jít k věci: Domnívám se, že SCP-4987 se mě pokouší zabít."

"…Ne," řekla Wheelerová. "To není jeho model chování. Takhle se neživí, nepožírá lidi. Požírá vzpomínky. A tohle nikdy neudělalo. Ani tobě, ani mě, ani nikomu jinému. Nikdy za ty roky. Je ochočené, dělá přesně to, co mu řeknu. I když čekám a nudím se a pustím ho ke své krátkodobé paměti, sedí a čeká, než mu dovolím jíst."

"Tak co nám to dělá?" Adam začínal znervózňovat a neustále se držel za oko. Postavil se a ustoupil. "Byl bych rád, kdybychom na to přišli co nejrychleji. SCP-4987 nejspíš nemůžeme nechat utratit."

Myslí Wheelerové zněl zvuk, ale nepocházel z jejího ucha. Jako štěkání a vytí psů někde v dáli. Také se postavila a přesunula se do středu zadržovací jednotky za Adamem.

"Snaží se tě chránit," řekla.

"Já— Jak mě může chránit vymazání tvých vzpomínek na mě?"

"Nemůžu to vysvětlit," řekla Wheelerová. "A nemůžu vysvětlit proč to nemůžu vysvětlit. Sama to úplně nevím. Je to ███████████ ███████."

"Je to cože?"

"Nemůžeš tu zůstat," řekla. "Nemůžeš zůstat v mém životě. Musíš odejít, jinak zemřeš."

"Nebudu tě opouštět," řekl Adam. "Proboha, když to je ten důvod proč jsme to udělali. Myslím proč jsme se vzali. Bylo nám to oběma nádherně jasné, už od prvních dnů, že spolu zůstaneme navždy. Jen jsem chtěl, aby to bylo oficiální. Postavil jsem se před všechny, které jsem respektoval a přísahal jim, že tě budu chránit. Navždy!"

SCP-4987 bylo rozrušené. Wheelerová cítila, jak nejasně létá sem a tam po místnosti, snažíc se jí říct, co potřebuje.

"A já jsem určitě přísahala stejně," řekla, jako by jí to náhle problesklo před očima.

Adam se svíjel v předklonu, teď už oslepený na obě oči. Zavřít je nepomáhalo, zakrýt si je nepomáhalo. Zlatobílá záře pro něj zběsile blikala a barva se přesouvala do fialové. Panikařil. "Pomoc. Pomoz mi. Nic nevidím." Vrávoravě vztáhl ruku směrem k Wheelerové. Nechala ho, aby se chytil a přitáhl ji k sobě. Záře neustávala. Pár chvil se k Wheelerové tiskl a ona ho držela, dokud mu nedošlo, že SCP-4987 je kompletně pod její kontrolou a tohle všechno je záměrné.

"Vážně tohle uděláš?" Zeptal se Adam. "Je tohle Nadační povinnost? Je tohle něco, co vyhovuje tvé definici slova 'chránit'? Nemáš ponětí, co se chystáš si udělat. Ani nevíš kdo jsem."

"Myslím, že vím," odpověděla.

"Tohle budeš cítit po zbytek svého života. Každý den se probudíš s tím ošklivým studeným pocitem v žaludku tam, kde býval skutečný život. A nebudeš vědět proč."

"Já tuhle válku vyhraju," řekla mu Wheelerová. "Porazím vesmír. A potom se vrátím a zjistím proč."

Adam se jí držel ještě další dlouhou, dlouhou chvíli. Teď už to štěkání také slyšel a dokonce byl sotva schopný vnímat, co SCP-4987 vyvádí z míry, někde daleko za kopci. Ta vzdálená tečka, pomíjivý, deformovaný odraz jeho tvaru stačil k tomu, aby ho to vyděsilo.

Měl víru. Věděl, jak rychle Marion dokáže dát kusy skládačky znovu dohromady, pracovat proti vesmíru, který jí nedává smysl, izolovat pravdu. Věděl, že se vesmíru dokáže postavit. Ale jedna obava jako by ho prudce bodala do břicha. Musel to říct: "A co, když prohraješ?"

Políbila ho. Byl to polibek cizí ženy, na kterém Adam nic nepoznával. Znepokojený se odtrhl. Teď už jen zašeptal: "Co, když prohraješ?"

*

Wheelerová vyšla ze zadržovací jednotky. Zabouchla a zamkla dveře jedním pohybem. Hlasitá kovová rána rezonovala celou budovou.

Venku stáli lidé. Gauss, Julie Stillová a několik dalších, porovnávali si poznámky. Vypadali zděšeně.

"Doplňte mu krycí příběh," řekla jim. "Nikdy nebyl ženatý. Přesuňte ho někam, kde ho nikdy nenajdu, spalte všechny důkazy a hlaste se mi na chirurgické vymazání paměti. Já půjdu jako poslední."

Gauss na ni pohlédl, jako by měl námitku. Probodla ho pohledem.

"Můj manžel je mrtvý."

Další: Výlety do pekla

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License