UDÁLOST "BEZBARVÁ ZELENÁ"
hodnocení: +4+x
blank.png

Objekt #: SCP-3125

Třída Objektu: Keter

Speciální Zadržovací Procedury: SCP-3125 je zadrženo uvnitř Kognitohazardní Zadržovací Jednotky 3125 na prvním patře Oblasti-41. Tato zadržovací jednotka je 10 na 15 metrů velká krychlová místnost pokryta vrstvami olova a zvukovým a telepatickým krytím. Přístup je možný prostřednictvím vzduchové komory na jednom konci zadržovací jednotky. Tato vzduchová komora je naprogramována tak, aby povolila vstoupit pouze jedné osobě a aby zůstala zamčená pro další osoby, než vyjde osoba původní.

Za žádných okolností nesmí zadržovací jednotku opustit jakákoli koherentní informace. Toto zahrnuje psané a elektronické poznámky, fotografie, audio a video záznamy, zvuky, elektromagnetické a částicové signály a psi emanace. Při východu je do vzduchové komory po dobu tří minut napuštěn amnestický plyn pro vymazání paměti osoby.

Starší výzkumník Antimemetické divize musí SCP-3125 navštívit každých šest týdnů (42 dní).

KONEC SOUBORU

"Děláš si srandu? To je všechno?"

"Ano, tohle je celý záznam," řekla Wheelerová.

Nebyla to ani ta padesátá nejdivnější věc, kterou Paul Kim v databázi viděl, ale stejně: "Žádný popis, žádný záznam o nalezení, žádné testovací protokoly a žádné dodatky? Vůbec nic o tom, kdo tu jednotku postavil, kolikrát byla navštívena a kým, nebo co si s sebou vzali a jak dlouho tam byli?"

"No, samozřejmě ji postavil Bart Hughes," řekla Wheelerová. Nedalo se to popřít. Jeho charakteristický styl architektury zadržovacích cel se dal poznat na kilometry daleko. Elegantní, bílá a kompletně neprolomitelná bez použití extrémních nástrojů, "což znamená, že je minimálně sedm let stará. Takže šedesát nebo více návštěv. Hádám, že pro ty další mezery jsou dobré důvody. Každopádně… Dostala jsem upozornění, že je čas na další návštěvu."

"Nelíbí se mi myšlenka, že se pravidelně vystavuješ kognitohazardu tak nebezpečnému, že si nemůžeme ani zapsat důvod, proč si ho nemůžeme zapsat," řekl Kim, "hlavně z toho důvodu, že takhle nedostaneme žádné použitelné informace. Vlezeš dovnitř, dvě hodiny budeš incommunicado a vyjdeš s úsměvem na tváři a vymazanou hlavou. Co z toho získáme? Možná tak riziko prolomení zadržení."

Wheelerová rozuměla každému slovu a rozhodla se je ignorovat. Celý ten záznam měl vzdáleně povědomý tvar. Volba slov ji nepopsatelným způsobem ujišťovala, že ji psal někdo, kdo věděl, co dělá. Možná ona sama.

Kim mluvil dál: "Měli bychom ten poslední řádek záznamu prostě smazat z databáze. V té místnosti nemůže být nic dobrého."

Wheelerová zastrčila přístupovou kartu do čtečky. Přístupový panel ji odměnil rozsvícenou zelenou diodou a dveřmi, které se pomalu začaly otevírat. Přechodová komora byla postavena jako úzký válec s jediným otvorem, který se otáčel okolo své osy. Uvnitř bylo stěží místo na to, aby se člověk postavil a rameny se nedotýkal zdí.

"Co si bereš s sebou?" zeptal se Kim.

Wheelerová se lehce skrčila, aby vstoupila dovnitř. Otočila se ke Kimovi a pokrčila rameny: "Žvýkačky."

"Můžu ti sehnat polní výbavu," řekl Kim, zatím co se přechodová komora znovu začala otáčet a tichý nízký hukot jakoby varoval, že stroj je v pohybu, "vybereme sklad. Dej mi patnáct minut a můžu z tebe udělat válečný stroj."

Jestli mu Wheelerová odpověděla, byla její slova pohlcena zvukovým stíněním, když se komora kompletně uzavřela.

Kim zůstal v předsíni sám. Chvíli ustaraně zíral na vnější dveře. Přitiskl na ně ucho, ale neslyšel vůbec nic. Ani slabý šum přechodového mechanismu.

*

Uvnitř byla pár vteřin úplná tma, dokud nějaký skrytý senzor nedetekoval přítomnost Wheelerové a nerozsvítil zářivky. Spíše polovinu zářivek, část z té druhé zůstala tmavá a část zuřivě blikala.

Vnitřní stěny místnosti byly tvořeny deskami mléčně bílého skla (jak znala Hughese, nejspíše neprůstřelného) pokryté papíry, které byly přilepeny izolepou a kusy plastického lepidla v matně srozumitelných skupinkách. Tam, kde nevisely dokumenty, lidé očividně kreslili fixami přímo na zeď. V místnosti stál dlouhý konferenční stůl ve tvaru elipsy, také pokrytý papíry, několika laptopy a masou děsivě zamotaných napájecích kabelů. Přístrojům se vrátilo napájení a pomalu se spouštěly. Dataprojektor se zahřál a promítl mapu světa na protější stranu místnosti, kde se skoro shodovala se sítí všemožných poznámek. Lepící poznámkové papírky všech barev pokrývaly koberec jako podzimní listí.

Místnost byla jinak prázdná.

Wheelerová prolistovala několik dokumentů a zjistila, že většina z nich je ručně psaná a že většina z nich sledovala postup konverzací. Většina zápisů měla datum a podpis a většina dat byla psána po několikatýdenních přestávkách. Zaznamenané konverzace byly neuspořádané a zmatené a týkaly se výměny informací o desítkách SCP. Některá z nich měla antimemetickou podstatu, ale na první pohled nebyla žádným způsobem propojena. Žádná z poznámek nezmiňovala SCP-3125.

Jediné jméno, které Wheelerová poznávala, bylo to její, které se objevovalo zhruba na jednom z deseti nebo dvaceti dokumentů. Poznámky vypadaly autenticky a písmo poznávala také. Její poznámky však byly psány stejným zoufalým a nejasným tónem jako všechny ostatní. Znervózňovalo jí to.

Na zdech byly také diagramy. Moc komplexní na to, aby se daly rozluštit letmým pohledem a zároveň dostatečně na to, aby ji z nich rozbolely oči.

Stále bez logického začátku hromady dat; Wheelerová proklínala své předchůdce. Asynchronní výzkum, kde je objekt výzkumu mezi iteracemi často úplně zapomenut a znovu objeven, byl v Antimemetické divizi standardní postup a její zaměstnanci na to museli být trénováni. Měl by tu být jeden dokument, který se jednoznačně musí přečíst první a vysvětluje zbytek. Vstupní bod—

"Marion, to jsem já."

Wheelerová poznala hlas jako svůj vlastní. Obešla stůl, aby našla laptop, který byl zdrojem zvuku. Přehrávalo se video, zjevně nahrané na vlastní kameru laptopu, také v této místnosti.

Marion Wheelerová ve videu seděla na židli a vypadala… zvláštně - způsobem, na který trvalo pár chvil přijít. Nebyla vyčerpaná, nemocná ani fyzicky zraněná. Už se tak dříve viděla v zrcadle. Vůle té ženy je pryč. Byla poražena.

"Určitě jsi už zjistila, že SCP-3125 není v této místnosti," řekla, "tahle místnost je vlastně jediné místo na světě, kde SCP-3125 není. Říká se tomu 'invertované zadržení'. SCP-3125 proniklo do celé reality kromě míst, které byly specificky očištěny od jeho vlivu. A tohle je ono. Tohle je náš jediný bezpečný přístav. Tahle místnost reprezentuje celý rozsah naší války."

"Každý kompetentní projekt výzkumu antimemetiky dříve nebo později najde otisky SCP-3125. Manifestují se po celém světě, v tisících různých formách. Většina z nich ani není anomální. Některé z nich už máme zapsaná v hlavní databázi. A hodně malé procento z nich jsme dokonce zadrželi. Nemožně virální kulty, rozbitá matematika, neviditelní pavouci vysocí jako mrakodrapy, lidé narozeni s orgány navíc, které nikdo nevidí. To jsou surová data. A tyto manifestace jsou dost velký problém samy o sobě…"

Wheelerová ve videu se přesouvala sem a tam po záběru. Vzala do ruky tenkou jasně zelenou fixu a kus papíru. Začala kreslit tvar, který z pohledu kamery nebyl vidět, a mluvila dál:

"Ale když člověk pokračuje hlouběji, začnou se v datech pomalu, ale jistě objevovat vzory. Potřebujete mít vzdělání v memetické vědě, avšak jakmile ho máte a vidíte ta data před sebou, celkem jednoduše si datové body uspořádáte v prostoru a nakreslíte skrz ně čáru. Tyhle datové body jsou body na obrysu SCP-3125; Ty manifestace jsou stíny, které vrhá na naši realitu. Spojíš si čtyři nebo pět SCP do jednoho tvaru, a pak to uvidíš… A ono uvidí tebe…"

Kreslila dál. Očividně to mělo hodně detailů ani nezvedla hlavu. A její tón hlasu byl vzdálený, skoro jakoby vyprávěla konec děsivé pohádky pro děti:

"A když se to stane, když navážeš 'oční kontakt', tak tě zabije. Zabije tebe a zabije každého, kdo přemýšlí jako ty. Na fyzické vzdálenosti nezáleží, je to o mentální blízkosti. Každý se stejnými nápady, každý v tom stejném myšlenkovém prostoru. Zabije tvé spolupracovníky, celý tvůj výzkumný tým. Zabije tvé rodiče. Zabije tvé děti. Stanou se z vás chybějící lidé, lidsky tvarované skořápky okolo děr v realitě. A až s vámi skončí, váš projekt je jen díra v zemi. A nikdo už neví, co to je SCP-3125. Je to černá díra v antimemetické vědě, pohlcuje neopatrné výzkumníky a dá se detekovat jen nepřímým pozorováním. Pravý popis toho, co je to SCP-3125, nebo jen narážka na to, co skutečně je, představuje prolomení zadržení a smrtící nepřímý kognitohazard.

Chápeš to? Je to obranný mechanismus. Tohle pohlcování informací je jen vnější vrstva, jedovatý povlak na povrchu. Chrání tu entitu před objevením, zatímco proniká do naší reality.

A postupem času budou manifestace pokračovat. Budou čím dál tím početnější a budou se splétat dohromady… dokud se v nich nebude topit celý svět. A pak budou všichni křičet: 'Proč si nikdo neuvědomil, co se děje?' Ale nikdo jim neodpoví, protože každý, kdo si to uvědomil, byl zabit tímhle systémem

Už to vidíš, Marion? Otevři oči. Teď."

Wheelerová byla ve středu nadační antimemetické vědy. Všechna čistá data jí byla volně přístupná. Na zdech byly rozsáhlé výpočty, ale nemusela si je číst, dokázala je spočítat z paměti. Vše, co potřebovala, byl jen ten nejmenší náznak, postrčení správným směrem. Její oči byly široce rozevřené a její vidění bylo rozostřené. Zírajíc na obrazovku laptopu jí došlo, jak se to všechno spojuje dohromady. Viděla SCP-3125.

Cítila se před ním tak malá. Už dříve poznala příšerné a mocné myšlenky na každé úrovni memetiky a zadržela je, nebo je dokonce rekrutovala. Ale to, co viděla teď, bylo řádově větší než cokoliv, co kdy považovala za možné. Teď, když o něm věděla, cítila ho v zádech jako kosmickou radiaci, vrtající díry do tohoto světa svými tisíci manifestací a pohlcující každého, kdo zpozoruje vzor, kterého jsou součástí. Není součástí lidstva, není součástí reality. Je z vyššího, horšího, místa. A sestupuje.

Druhá Wheelerová odhalila svůj dokončený diagram. Nakreslila zmutovanou fraktálně komplexní roztaženou dlaň s pětiosou symetrií. Neměla žádné zápěstí ani paži, jen pět dlouhých lidských prstů ukazujících pěti směry. V jejím středu byl pětiúhelníkový otvor, který by se dal považovat za ústa.

Ale ten diagram už v místnosti byl. Byl zcela jasně vylepený na stěně v pozadí videa. Pečlivě nakreslený zelenou fixou, přes dva metry široký a zobrazující ten stejný memetický komplex se stonásobnou úrovní detailu. Okolo něj visely menší diagramy jeho jiných nárysů jako výtrusy okolo houby. A jeho ramena byla roztažena okolo Wheelerové sedící zády přímo k jeho ústům.

Wheelerová sledující video si toho nevšimla a neotočila se.

"Jak můžeme bojovat s nepřítelem, aniž bychom si kdy uvědomili, že existuje?" zeptala se Wheelerová ve videu, "jak můžeme vyhrát, aniž bychom si uvědomili, že jsme ve válce? Co nám ještě zbývá udělat?

Před sedmi lety bylo po celém světě více než čtyři sta antimemetických výzkumných skupin. Vládní zařízení, vojenské oddíly, soukromé korporace, univerzitní projekty. Spousta z nich byly zájmové skupiny nebo podmnožiny zájmových skupin. S většinou z nich jsme měli nějaký typ spojenecké dohody. Byli jsme hlava Antimemetické koalice rozprostřené po celém světě a zahrnující tisíce a tisíce lidí. Žádná z těch skupin už neexistuje. Poslední přestala existovat někdy během posledních sedmdesáti dvou hodin.

Před třemi lety zaměstnávala nadační Antimemetická divize víc než čtyři tisíce lidí. Teď je nás devadesát.

Žádná válka není. Válku jsme prohráli. Je konec. Tohle je už jen úklidová operace. Jediný důvod, proč pořád existujeme, je, že máme lepší amnestickou biochemii než kdokoliv jiný na světě. Protože to je všechno, co můžeš dělat, když uvidíš SCP-3125: utíkat a snažit se zapomenout, co jsi viděla… Napustit se chemikáliemi nebo alkoholem, nebo se pořádně praštit do hlavy. A ani to nemůže fungovat navždy. Krouží okolo nás. Potkáváme ho znovu a znovu a neuvědomujeme si to. Nemáme žádný způsob, jak si zabránit ho znovu objevit! Jsme na to až moc chytří!"

Ukázala na něco na stěně mimo záběr kamery. Sledující Wheelerová se tím směrem otočila. V horním rohu místnosti byla sestava neuvěřitelně komplikovaných schémat. Na každé stránce byly iniciály Barta Hughese.

Tohle je stroj, který bychom mohli postavit. Vše, co bychom potřebovali, by bylo osm let, laboratoř velkou jako Západní Virginie a všechny prachy na světě. O5 by nad tím ani nemávla rukou, ale jak bychom to mohli postavit, aniž by kdokoliv z nás věděl, proč to děláme? Bylo by to jako zkonstruovat a odstartovat Apollo 11, aniž by jediný inženýr usoudil, že existuje Měsíc. Logistika by byla šílená, ale utajení by bylo absolutně nemožné. Někdo by si začal pokládat otázky. A pak by byl konec. Takže, co budeme dělat?"

"Najdeme jiný způsob," řekla Wheelerová hluché nahrávce. Fatalistický tón jejího hlasu v ní budil vztek, "co je s tebou sakra špatně?"

"…Mohla bych říct všem, aby prostě odešli. Mohla bych sama sobě poslat malou zprávu, která říká: 'Na konci téhle cesty je nebezpečí. Zruš Antimemetickou divizi a pracuj na jiných projektech.' Ale přišlo by mi to moc podezřelé. Začala bych si pokládat otázky. A pak by byl konec."

Wheelerová seděla shrbená před nahrávkou a snažila se pochopit, co vlastně sleduje: "Co se děje, Marion? Jsi v pořádku?"

"Mohla bych se tu zabít," řekla nahrávka, "ale můj tým by našel SCP-3125 beze mě a musel by s SCP-3125 bojovat beze mě. Stejně to přijde brzy, ať se stane cokoliv. V nejlepším případě za další dva měsíce. Tenhle rok to skončí. Možná tu stejně zemřu. Jsem na tolika mnestických lécích, že můj endokrinní systém selhává. Vzít si na to amnestika je chemický ekvivalent vrtačky do hlavy. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy spala, aniž bych měla noční můry o Adamovi. Začínám zapomínat, jestli je SCP-4987 skutečné, nebo jen označení, které jsem dala svému vlastnímu životu—"

"Tohle nejsi ty, Marion," zašeptala Wheelerová, "jsi silnější než tohle. Co se ti stalo? Kdo je to Adam?"

"Nevím jak tohle přežijeme. Nevím jak vyhrát. Jsme poslední na světě. Po nás už nezbývá nikdo."

Wheelerová nevěřícně zatřásla hlavou.

"Takže končím. Vyjdu z těch dveří a zapomenu kdo jsem, a pak budu tebou, Marion. A vy dwrlla budete muset vymyslet cestu ven, protože já už nemůžu," vstala a přesunula se ze záběru. Bylo slyšet, jak zhluboka dýchá. Její slova se začínala zkreslovat, "bože, bolí mě oči. Myslím žlr začíná infth mlaei uvnitř."

Bylo slyšet otevření dveří a poté ostrý záblesk světla a zvuku, který ukončil nahrávku.

*

Wheelerová strávila jednu dlouhou minutu zíráním na prázdnou obrazovku.

Ještě nikdy se neviděla tak na dně. A to, že je to možné, těžce zraňovalo její ego. Cítila se odpojená od toho, co právě viděla. Jakoby se to stalo v alternativním vesmíru. Tato její verze ji odpuzovala a děsila, o to více ji znepokojovalo, že se pořád schovává někde uvnitř její mysli. Nedává to smysl. Díváme se na ta stejná fakta. Co ji donutilo se vzdát? Věděla snad něco, co já ne?

Kdo to byl Adam?

Odpověď na tu otázku byla tak jasná a zároveň tak odporná, že jí instinktivně nedůvěřovala. Kroužila okolo té odpovědi, prozkoumávala ji, snažila se najít nějaký důvod, proč ji odmítnout, ale nedalo se tomu utéct. Adam byl někdo, koho během nahrávání toho videa znala, kdo byl kompletně vymazán z její paměti. A myšlenka na jeho bezpečí ji paralyzovala strachem. Byl to někdo v myšlenkové blízkosti. Někdo, koho by nedokázala ztratit.

A pak ho ztratila.

Ale co když…

(Ale jak byla místnost původně postavena? Nikdo neví. Wheelerová si představuje, že ji Hughes postavil jako důkaz koncepce a následná kaskáda šťastných náhod vedla k tomu, že se z ní stalo velící centrum války. Někdo objevil SCP-3125 náhodou když byl zavřený v místnosti. Zapsal si poznámky, které se později staly záznamem v hlavní SCP databázi a zadržovacími procedurami. Většina dokumentů a počítačového hardwaru byla zanechána pozdějšími návštěvníky… Mohlo se to tak stát…)

Ale co když existuje další místnost?

V tu chvíli se do její mysli nečekaně vetřel zajímavý fakt. Oblast 41 byla téměř kompletně prázdná. Co ji však zajímalo nejvíce, byla prázdná strojírenská laboratoř dvě stě metrů pod ní, komplex velikosti hokejového stadionu. Soběstačná, v perfektním stavu a nikdy nepoužitá. Byla zapečetěná, původní účel si nikdo nepamatoval. Nikdo do ní nevstoupil, kam až paměť sahala. Postavila ji nyní už mrtvá generace antimemetiků před kdo ví kolika desetiletími.

Co když jsme naši zbraň postavili právě tam?

Opravdu věřím tomu, že jsem tak chytrá? Že náš tým myslel tak daleko dopředu? Že jsme měli takové neskutečné štěstí?

Otočila se směrem k přechodové komoře a v hlavě si přepočítávala čísla.

Zaměstnanci Antimemetické divize kromě mě: třicet osm. Čtyřicet dva dní do další iterace. To je až po novém roce. Bude moc pozdě. Když tuhle místnost opustím, už se nikdy nevrátím zpět. Ten plán, který mám teď, je ten nejlepší, který kdy budu mít.

Jsme poslední na světě. Po nás už nezbývá nikdo.

*

Kim byl zahrabaný v práci tak hluboko a přechodová komora byla tak tichá, že si skoro nevšiml, když se znovu otevřela.

"Musím zkontrolovat, jestli u sebe nemáš poznámky," začal. Poté však viděl, že Marion Wheelerová byla schoulená v rohu úzké přechodové komory a lapala po dechu, jakoby právě uběhla maraton. Kim jí podal ruku, ale pohybem hlavy ho odmítla. Zůstala ležet na zemi s nohama u hrudníku, pokoušející se popadnout dech.

"Co se tam proboha stalo?" zeptal se Kim.

"Jen se musím…" zhluboka se nadechla, "…nadechnout. Za chvíli… budu v pohodě Haaaaah. Asi jsem na chvíli vypnula, možná ho trochu vdechnula. Haaaaah. Asi jsem v pořádku. Pamatuju si plán."

Kim chvíli vypadal zmateně a ustaraně. A pak ho vyměnili: "Neměla by sis pamatovat nic… Co jsi udělala?"

"Praštila se do hlavy," řekla Wheelerová a dále se soustředila na správné dýchání. Najednou si uvědomila, že v téhle pozici ji Kim má víceméně zahnanou do rohu. Ta situace se jí nelíbila z důvodů, které si zatím jen postupně dávala dohromady. Opřela se o rameno a pokusila se postavit. Kim ji na něj položil ruku a zatlačil ji zpět k zemi.

"Vypadáš příšerně," řekl, "něco je inl fleth s tvým krkem. Vidíš to?" ukázal na její krk a hned na to se toho stejného místa dotkl prstem.

"Co?"

"Na tvém krku. Nefth hlai určitě jsi byla infikována čímkoliv, co tam bylo. Musíme konat rychle," sáhl pro svoji klíčenku a sundal z ní švýcarský armádní nůž, ze kterého otevřel krátkou, lesknoucí se čepel. Pohyboval se tak metodickým, obyčejným způsobem, že Wheelerová skoro zapomněla zareagovat, když se k ní sehnul a pokusil se jí podříznout krk.

Skoro. Chytila ho za zápěstí. Chvíli v té pozici bez hnutí zůstali. Vypadalo to jako živý obraz. Podívala se do oka Paula Kima, ale jeho oko už to nebylo. Přimhouřila oči a snažila se přijít na to, jestli drží oční kontakt s čímkoliv jiným než jen dírou v prostoru. Už sama cítila tu sílu, jak tlačí na její lebku a pokouší se dostat dovnitř. Ale znala její tvar, takže tomu dokázala odolat. Možná na pár minut. Doufala a modlila se, že Kim nepodlehne tak rychle. A z nějakého neznámého důvodu si myslela, že uvidí alespoň nějaké jasné znamení, teatrální rozpolcení osobnosti, když byla jeho mysl vytlačována z jeho hlavy.

Kimovo zápěstí sebou trhlo, když se pokusil bodnout. Wheelerová ho strhla a hrot nože zaskřípal o kovovou stěnu komory. Pár vteřin se neohrabaně prali, než ho Wheelerová kopnula do břicha oběma nohama zároveň a on tvrdě dopadl na podlahu předsíně. Vystřelila z přechodové komory, přeskočila ho a sprintovala ven ze zadržovací jednotky.

Jak běžela, cítila, že ji SCP-3125 pronásleduje jako reflektor vrtulníku. Z jiné části Oblasti uslyšela ránu, když se propadl první kus stropu.

Zakončeno v Tvůj poslední první den

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License